Philodendron lacerum – Filodendron Lacerum
Philodendron lacerum je jeden z charakterističtějších filodendronů Karibiku - stálezelená popínavá rostlina z čeledi áronovitých (Araceae), jejíž dospělé listy vypadají, jako by někdo záměrně potrhal jejich okraje. Právě tento znak zachytil ve druhovém názvu rakouský botanik Nikolaus Joseph von Jacquin, který rostlinu v 18. století popsal jako Arum lacerum. V roce 1829 ji Heinrich Wilhelm Schott, zakladatel moderní systematiky áronovitých, přeřadil do rodu Philodendron a stanovil dodnes platnou kombinaci Philodendron lacerum (Jacq.) Schott.
Tento druh pochází z Velkých Antil: roste na Kubě, Jamajce a Hispaniolě, tedy na Haiti a v Dominikánské republice. Mimo oblast přirozeného výskytu se dostal do tropického pěstování a na některých místech zplaněl, mimo jiné na Havaji a Filipínách, kde je znám pod místním názvem „bagawak“. V evropských sbírkách zůstává poměrně vzácnou rostlinou, ceněnou milovníky áronovitých pro neobvyklý tvar listů a silný, popínavý růst.
Botanický popis a habitus rostliny
Philodendron lacerum je hemiepifyt a někdy také epifyt. To znamená, že mladá rostlina může začít svůj život v lesní hrabance a poté šplhat po kmeni stromu, nebo vyklíčit přímo vysoko v koruně, v kapsách humusu mezi větvemi, a odtud spouštět kořeny k zemi. Stonek je popínavý, s články dlouhými přibližně 4–8 cm; z každého uzlu vyrůstají adventivní kořeny, které připevňují výhon ke kůře a přijímají vodu i minerální látky z dešťové vody stékající po kmeni. Dospělé exempláře dorůstají v přírodě několika metrů a podle některých zdrojů dokonce přibližně 10 metrů.
Listy jsou výrazně dvoubarevné: horní strana čepele je zelená až šedozelená a polomatná, spodní strana tmavší a lesklejší. Čepel je středně kožovitá, zřetelně tužší než u filodendronů s tenkými, jemnými listy, ale méně tvrdá než u epifytických druhů ze sušších stanovišť. Hlavní žilka je ostře vystouplá a na horní straně poněkud světlejší. Čepel dosahuje délky přibližně 50 cm a šířky 20–25 cm; listy jsou nasazeny na hladkých, oblých, mírně zploštělých řapících dlouhých 20–35 cm. Nové listy se vynořují z katafylů, tedy šupinovitých předlistů, které je chrání. Ty mohou být dlouhé až 40 cm a po rozvinutí čepele opadávají.
Nejzajímavějším prvkem habitu je okraj listu. U semenáčků a mladých výhonů je čepel téměř celokrajná, nanejvýš lehce zvlněná. Jak rostlina dospívá a šplhá za světlem, vytvářejí se na dalších listech stále hlubší, nepravidelné zářezy, které u dospělých exemplářů sahají přibližně do poloviny vzdálenosti mezi okrajem a hlavní žilkou. Výsledný efekt připomíná čepel roztrhanou větrem - odtud latinské přídavné jméno lacer, „potrhaný, rozervaný“. Tato heterofilie, tedy proměnlivost tvaru listů v závislosti na věku, je typická pro mnoho popínavých áronovitých.
Tempo růstu a vývoj
Za příznivých podmínek - teplo, vysoká vlhkost vzduchu a stabilní opora - roste Philodendron lacerum mírně rychle až rychle. Nové listy se objevují pravidelně po celé vegetační období a výhon se prodlužuje o další internodia. Klíčovou roli hraje opora: vzdušné kořeny, které najdou vlhký podklad (mech, kokosové vlákno, kůru), rostlině umožní „uvěřit“, že šplhá po stromě, a přejít k tvorbě velkých, dospělých listů s hlubokými zářezy. Výhony ponechané bez opory převisají, rostou pomaleji a po léta si mohou zachovávat juvenilní listy.
Při pokojovém pěstování dosahuje dobře vedená rostlina během několika let výšky 2–3 metry, zatímco ve skleníku nebo zimní zahradě může pokrýt zelení celou stěnu. Je to dlouhověká rostlina; v přírodě se jednotlivé exempláře dožívají desítek let, přičemž stále obnovují listy a přirůstají od vrcholu. Starší, spodní části výhonu časem ztrácejí listy, což je přirozený proces - liána v lese má stejně olistěnou pouze část v koruně stromu.
Kvetení a rozmnožování
Květenství filodendronu tvoří palice (spadix) obklopená toulcem (spatha) - uspořádání typické pro celou čeleď árónovitých. U Philodendron lacerum obvykle vyrůstají v jednom uzlu 2–3 vzpřímená květenství na stopkách dlouhých 20–30 cm. Štíhlý toulec je dlouhý 10–15 cm a široký přibližně 5–7 cm; jeho spodní trubkovitá část je uvnitř purpurová, zatímco rozevřená horní část má sírově žlutou až slonovinovou barvu. Válcovitá, krátce stopkatá palice dlouhá přibližně 10 cm nese ve spodní části samičí květy, výše zónu sterilních květů a na vrcholu samčí květy. V přírodě jsou opylovači brouci lákaní vůní a teplem, které palice vydává; po opylení se na palici vyvíjejí drobné bobule dlouhé několik milimetrů.
Při pěstování se rostlina rozmnožuje vegetativně stonkovými řízky obsahujícími nejméně jeden uzel s vzdušným kořenem, a také semeny, pokud jsou k dispozici opylená květenství. Kvetení doma je vzácné a týká se velkých, dospělých exemplářů pěstovaných v podmínkách podobných skleníkovým.
Nároky na prostředí a tolerance
Přirozeným prostředím tohoto druhu jsou vlhké tropické lesy Velkých Antil, kde se teplota po celý rok udržuje přibližně v rozmezí 20–30 °C a vlhkost vzduchu často přesahuje 80 %. Rostlina roste ve stínu vysokých stromů, takže k ní světlo proniká rozptýlené a filtrované korunami. Tyto podmínky určují její nároky při pěstování: jasné, ale ne přímé světlo, stálá vlhkost substrátu a vzduchu a absence chladu.
Philodendron lacerum nesnáší nízké teploty. Při teplotách pod přibližně 13 °C se růst zastavuje, při 10 °C se objevuje poškození listů a mráz rostlinu zahubí. To odpovídá zóně mrazuvzdornosti USDA 11. Na druhou stranu poměrně dobře snáší krátkodobé vyschnutí substrátu, pokud zůstává vysoká vzdušná vlhkost - jde o typickou vlastnost epifytů, jejichž kořeny bývají v přírodě občas vystaveny vzduchu. Mnohem hůře snáší trvalé přemokření a těžkou, zhutnělou zeminu.
Pěstování v mírném klimatu
V chladnějších oblastech Evropy je filodendron lacerum výhradně nádobovou rostlinou. Nejlépe se mu daří ve vytápěném interiéru, oranžerii nebo skleníku, kde teplota neklesá pod 15 °C. V létě jej lze umístit na chráněný balkon nebo terasu do polostínu, ale je třeba ho přenést dovnitř, než noční teploty klesnou pod zhruba 15 °C. Stanoviště by mělo být světlé s rozptýleným světlem; ostré polední slunce procházející sklem způsobuje žloutnutí a hnědé spálení listových čepelí.
Substrát by měl být sypký, vzdušný a bohatý na humus. Osvědčuje se směs rašeliny nebo kvalitního kompostu s borovou kůrou, perlitem a kokosovým vláknem - taková, jaká se používá pro epifytické áronovité rostliny. Zalévá se mírně, půda se udržuje stále mírně vlhká a mezi zálivkami se nechává proschnout její vrchní vrstva; v zimě, při kratším dni a nižší teplotě, se zálivka výrazně omezuje. Během vegetačního období je vhodné každé 2–4 týdny hnojit zředěným hnojivem pro zelené rostliny. Vysokou vzdušnou vlhkost zajistí umístění květináče na misku s keramzitem, seskupení rostlin nebo zvlhčovač; rosení listů působí krátkodobě a nenahrazuje zvlhčování vzduchu.
Opora je nezbytná, pokud chceme získat dospělé, hluboce vykrajované listy. Nejlépe se osvědčuje tyč obalená mechem nebo kokosovým vláknem, udržovaná mírně vlhká, k níž mohou přirůstat vzdušné kořeny. Výhony se podle potřeby seřezávají na jaře a získané řízky s uzlem lze zakořenit ve vodě nebo ve vlhkém sphagnum. Z pěstitelských problémů se nejčastěji objevuje hniloba kořenů po přelití, svilušky v suchém vzduchu a červci; pravidelná kontrola spodní strany listů umožní včas zasáhnout.
Využití v okrasném zahradnictví
Philodendron lacerum se pěstuje především pro své listy. Při pěstování na vysoké opoře vytváří vertikální akcent ve světlém obývacím pokoji, vstupní hale nebo kanceláři; v botanických sklenících a zimních zahradách se někdy vysazuje k patě kmenů nebo sloupů, které časem zcela obepne. Velké závěsné nádoby umožňují ukázat jej ve svěšené podobě, jeho listy však v takovém případě zůstávají menší. V tropech a subtropech se používá k pokrytí zdí a altánů jako zahradní popínavá rostlina.
Je třeba mít na paměti, že všechny části rostliny obsahují krystaly šťavelanu vápenatého, které po rozkousání vyvolávají silné pálení, otok rtů, jazyka a hrdla a slinění. Druh je toxický pro kočky, psy a další domácí zvířata a šťáva může dráždit pokožku citlivých osob - při prořezávání je vhodné používat rukavice. Ze stejného důvodu se rostlina umisťuje mimo dosah malých dětí.
Kulturní význam, historie a etymologie názvu
Rodové jméno Philodendron pochází z řečtiny: philo - „milovat“ a dendron - „strom“, což výstižně popisuje popínavý, „stromomilný“ způsob života většiny druhů. Druhové jméno lacerum je latinské slovo znamenající „rozervaný, roztrhaný“ a odkazuje na nepravidelně vykrajované okraje zralých listů. Rostlina patří k nejdříve popsaným filodendronům - Jacquin se s ní setkal během své výpravy do Západní Indie v letech 1755-1759 a jeho popis pod názvem Arum lacerum předchází formálnímu vymezení rodu Philodendron. Později byla publikována také pod synonymními názvy Caladium lacerum, Philodendron albovaginatum a Philodendron incisocrenatum, které jsou dnes všechny zahrnuty do jediného druhu.
V lidovém léčitelství Karibiku se listy přikládaly na špatně se hojící rány a na Filipínách, kde rostlina zplaněla, se zevně používaly při bolestech svalů a břišních potížích. Fytochemické výzkumy prokázaly v listech přítomnost alkylresorcinolů a alkylkatecholů - sloučenin zkoumaných v souvislosti s kontaktní dermatitidou, což dále podporuje nutnost opatrnosti při práci s rostlinnou šťávou. V anglickém zahradnickém obchodu se druh označuje jako toothed philodendron, „zubatý filodendron“.
Pro koho je tento druh vhodný
Philodendron lacerum je vhodný pro osoby, které již mají zkušenosti s popínavými áronovitými rostlinami - monstery, epipremny nebo běžnějšími filodendrony - a hledají něco vzácnějšího. Vyžaduje prostor do výšky, stálé teplo a vysokou vlhkost, ale na oplátku nabízí jeden z nejoriginálnějších tvarů listů v rámci rodu. Uplatní se u sběratelů, v hobby sklenících a všude tam, kde mu lze zajistit pevnou oporu a jasné rozptýlené světlo. Není však vhodný do chladných schodišť, průvanu ani na parapet na plném slunci.
Shrnutí
Filodendron Lacerum je stálezelená popínavá rostlina z vlhkých lesů Kuby, Jamajky a Hispanioly, která vyniká velkými, až 50 cm dlouhými listy s „roztrhanými“ okraji, jež se objevují až u dospělých, popínavých exemplářů. Roste mírně rychle, potřebuje oporu, teplotu nad 15 °C, vzdušný humózní substrát a vysokou vzdušnou vlhkost; v Evropě se pěstuje výhradně v interiéru. Všechny části rostliny jsou po požití toxické. Podle dostupných zdrojů nebyl tento druh předmětem samostatného hodnocení v Červeném seznamu IUCN; v oblasti přirozeného výskytu je poměrně běžnou rostlinou, zatímco mimo ni se pěstuje a místy zplaňuje.
